OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Kontaktujte nás: +420 606 60 74 76 | sim.saskova@gmail.com

Mgr. Simona Šašková

Úspěch založený na duševní rovnováze, autenticitě a lidskosti

DUBLIN

Když jsem poprvé Dublina uviděla na písku v kruhové ohradě, připomínal mi pejsky z útulku. Menší, strakatý poník, trochu bezradný a ztracený, uprostřed prostoru vytvořeného zeleně natřenou ohradou. Dívala jsem se na něj, protože první praktický úkol, který jsme dostali, bylo vnímat jednotlivé koně všemi smysly a zapsat si své pocity, které v nás vyvolají. Moc jsem nevěřila, že něco ucítím a u prvního koně mě napadalo pouze jediné "jsem mu úplně ukradená".

Ve chvíli, kdy mi projela první nepříjemná vibrace mým žaludkem, jsem se překvapeně rozhlédla kolem. Skoro jako bych se lekla, jestli to někdo neviděl. Ale kolem klidně stáli ostatní účastníci kurzu a pozorovali, v naprostém tichu, každý svého vybraného koně. Znovu jsem se podívala na Dublina a po první myšlence, že je pro mě naprosto jako kůň neatraktivní, jsem znovu ucítila nepříjemné, nyní už spíš zavlnění v oblasti žaludku. Připadalo mi to divné a také nanejvýš nepravděpodobné. Logika a racionální uvažování makaly na plné obrátky a spokojila jsem se s tím, že s tímto koněm bych tedy určitě pracovat nechtěla. Poznamenala jsem si své pocity do zápisníku a vydala jsem se k dalšímu koni.

Ostatní koně budou mít své vlastní příběhy a já vám teď chci vyprávět o lekci od Dublina, takže to zkrátím. Byl prvním koněm, který mi byl vybrán, abych se od něho dozvěděla, co potřebuji.

A tak jsem tam v určitý okamžik, druhý den kurzu a po mnoha přípravách, konečně stála před kruhovkou jako klient a Dublin si uvnitř popocházel a hledal, kde by se dal uškubnout kousek trávy u hrazení.

Přála jsem si silně, z celého srdce, aby ke mě přišel, aby byl se mnou. Chtěla jsem cítit, že koně se mnou chtějí být.

Když jsem vstoupila do kruhovky, tak moc jsem si přála, aby za mnou přišel, až jsem se už vlastně současně připravovala na situaci, jak se vyrovnám s faktem, že nepřijde. Že tam prostě bude stát na druhé straně kruhovky...

On  se na mě díval a rázným krokem kráčel přímo ke mě. Zastavil se nosem až takřka o moje břicho a začal mi pysky jemně ohmatávat prsty na rukou. Cítila jsem překvapení, radost a úlevu. Cítila jsem z jeho strany podporu a zároveň jsem si  byla jistá, že já ji poskytuji jemu. Okamžiky klidu, vzájemnosti a blízkosti.

Po pár krátkých, dokonalých okamžicích jsem najednou ucítila silnou potřebu to ZMĚNIT.

Než jsem to stačila promyslet, otočila jsem se  od něj a odešla s pocitem, že už to STAČILO a potřebuji být sama. Provázel to neurčitý pocit, že přece žádnou podporu nepotřebuju. Potřebuji si dokázat, že samotné mi bude také fajn... Odešla jsem. Najednou jsem stála osamocená na bílém písku kruhovky, která mi připadala mnohem větší, než byla před pár vteřinami. Podívala jsem se na Dublina a zdálo se mi, že ho můj manévr trochu zaskočil, ale akceptoval ho, otočil se ke mě zády, a odešel na nejvzdálenější místo ode mě, kde zůstal stát. Otočený ke mě zády, ale stále s možností mě pravým okem pozorovat.

Naše intenzivní spojení zmizelo.

Ne, počkat, ono nezmizelo, to já jsem ho zrušila, škrtla, vymazala, odmítla.

Stála jsem tam, s nejasným pocitem selhání a s pocitem, že tohle jsem neudělala poprvé. Sama jako kůl v plotě. Chvíli jsem prožívala i krátký záchvěv paniky a přála jsem si vrátit nějakým zázrakem vše zpět. Vzápětí, vedena mou koučkou Jodie, jsem si uvědomila, že jsem právě v kondenzované podobě několika momentů, měla možnost vidět svou typickou strategii, kterou používám ve vztazích pravidelně. Ovšem až dnes a v tomto momentu jsem si ji mohla prohlédnout a pochopit odkud se bere a k čemu mi má sloužit. Najednou jsem měla možnost se rozhodnout, jestli to chci takto prožívat dál. Pochopila jsem, že mě k rozhodnutí odejít vedla paradoxně obava z té náhlé blízkosti, z blízkosti, po které jsem tak toužila. Obava, která pramenila z přesvědčení, že "v nejlepším se má skončit", a co když s každým dalším okamžikem riskuji, že to "pokazím". A tak se toho raději vzdám hned, abych neztratila svou tvář. Znáte to, jakoby fakt, že ukončíte vztah jako první, nějak zmenšoval ztrátu, kterou takový krach vztahu znamená.

Přesně jsem si dokázala znovu uvědomit ten okamžik úžasného partnerství a harmonie, který ve mě ale okamžitě vyvolal potřebu z toho odejít pryč. Chápete to, někdo vám otevře srdce a  vy to nedokážete přijmout. Ani nevíte proč a uděláte všechno proto, aby to skončilo. Ani netušíte, že to děláte a co vás k tomu vede.

Teď už jsem věděla, že ať jsem své přesvědčení o nebezpečí plynoucím z blízkosti, přijala z jakéhokoliv důvodu, už mi neslouží a já se jím nechci dál řídit. Celým svým tělem jsem znovu vnímala intenzivní potřebu blízkosti.

Dublin stále stál opodál, stále na stejném místě. Čas od času pohnul ocasem, občas se na mě víc otočil hlavou a já věděla, že respektuje můj prostor, čas který potřebuji na všechno to přemýšlení, ale že je připraven být znovu se mnou. Šla jsem pomalu k němu. Zároveň jsem si uvědomovala, že pokud odejde pryč, má na to plné právo a dokážu to akceptovat.

A on stál do poslední chvíle a potom mi vyšel několika kroky vstříc. Hlavou se dotýkal mého pravého boku a nechal se hladit po celé jeho barevné, střapaté hřívě i kohoutku a páteři. Tekly mi slzy. Cítila jsem vděčnost a lásku, a podporu, tentokrát bez jakékoliv myšlenky na čas a na to co bude dál. V tu chvíli jsem byla s ním, opravdu v přítomném okamžiku. A bylo to úžasné. Dublin s uvolněnou hlavou začal přežvykovat a olizovat se. Byla jsem sama sebou.

Dostala jsem od něho velký dar.

Poděkovala jsem mu a rozloučila se s ním. Otočil se a provázel mě celou cestu ven z kruhovky.

Nejdůležitější pro mě byly dvě věci, které přestaly být teorií, ale prožila jsem je celou svou bytostí.

-  Nechci se dopředu vzdávat blízkosti, potřebuji ji a když ji dostanu, budu si ji užívat.

- Podpora (support) je oboustranná. Stejně jako třeba dávání dárků. Když přijímáte podporu, zároveň ji poskytujete - umožňujete někomu aby vás podpořil.

S odstupem času

Uplynulo několik měsíců od mého návratu z Colorada a byly to naplněné a úžasné měsíce, díky práci s lidmi a koňmi, kterou jsem začala dělat. Věděla jsem, že cesta do Ameriky a mé zážitky tam byly milníkem, zásadním okamžikem v mém životě a daly mi možnost začít vnímat sebe, život, svět, jinak, než jsem byla doposud zvyklá. Připadala a připadám si chvílemi stále jako Alenka v říši divů. Úžasná pro mě byla reakce mého okolí, lidí, se kterými jsem po svém příjezdu přišla do kontaktu. Jakoby všichni pro mě měli otevřenou náruč a nabízeli mi mnohem vřelejší a bližší spojenectví, vztahy. Najednou se mnou mnoho lidí hned při prvním setkání sdílí své osobní příběhy a já to vnímám jako poctu a cítím se být v klidu a s láskou dokážu tyto projevy partnerství přijímat a sdílet.

A stalo se mi, že jsem získala novou kamarádku, někoho, koho dlouho znám, ale nikdy jsme nepřekročily hranice formálního pozdravu při setkání a několikrát jsme se potkaly na akci u někoho třetího. Ovšem od chvíle, kdy jsem se vrátila z Ameriky, bylo to jiné. Našla jsem výjimečné souznění a vzájemnou podporu. Až došlo i na okamžik, kdy jsem měla pocit, že potřebuji větší odstup.... a najednou jsem se zase ocitla v kruhovce s Dublinem.... a uvědomila jsem si, že moje potřeba odstupu je jen racionální a společensky přijatelné pojmenování pro STRACH z blízkosti. Strach, že když mi někdo nabídne blízké přátelství, tak bych ho třeba najednou mohla ZKLAMAT, protože v té důvěrnosti a zblízka najednou uvidí, že jsem jiná, než si myslel.... nedokážu naplnit jeho očekávání.

Díky Dublinovi jsem se rozhodla, že budu DŮVĚŘOVAT sama sobě, a tak mohu i  VĚŘIT své kamarádce. Protože cokoliv nastane, bude lepší, než ODMÍTNOUT nabízené SRDCE.

 

mustang Dublin

O Dublinovi:

Dublin je nefalšovaný americký mustang odchycený a domestikovaný v rámci záchranného programu pro divoké koně. Letos je mu deset let. Jeho majitelem je Sienna Hawk, která byla jeho trenérkou v tomto programu a potom si ho koupila v dražbě. V okamžiku, kdy jsme se potkali, žil s lidmi dva roky.